Ve stínu září

Nevěřil bych, že se mi po tom všem, co jsem zažil, ještě může udělat špatně. Že mě něco překvapí. Že mě něco rozhodí.

Kdysi musela mít nádherné vlasy. Ty jí teď překrývaly obličej. Její oči mě studeně pozorovaly. Na bradě i na tváři jí zaschly krůpěje krve. Bledé rty, mírně zkřivené, jako by ztuhly do letmého úsměvu. Jen si mě pořádně prohlédni, usmívají se.

I ve smrti jí to sluší…

Sjel jsem očima podél linky krku… a zastavil jsem se. Tady dřív byla ramena, určitě útlá, pod nimi malá prsa, ploché břicho a úzké boky. Pas a dlouhé štíhlé nohy, za kterými by se každý chlap otočil.

„Hlavu musel někdo useknout, než se pustil do toho zbytku,“ prohlásil za mnou jeden z vojáků. Asi felčar.

Otočil jsem se.

„Na nic jsme nesahali,“ ustoupil a podíval se stranou. Ostatní se stáli nejistě okolo něj a opírali o kopí. Cítil jsem z nich strach. Jeden měl zavřené oči a potichu si něco pro sebe mumlal. Jakoby se modlil. Druhou ruku měl položenou na meči u boku. Jeho přirozený postoj. Jen klouby mu zbělely, jak se křečovitě držel jílce s císařskou lilií… Jako by byl bitvami odřený meč jeho jedinou jistotou. Drsní, válkou utužení veteráni. Těsně před sesypáním.

Konečně jsem pochopil. Bude to ještě horší. A udělalo se mi zle.

Hlava ležela na zemi uprostřed černého trojúhelníku. Z každého rohu vykreslily prameny zaschlé krve v prachu tři přesné spirály, které se navzájem dotýkaly. Tři otáčky spirály a na jejím konci vyhořelá voskovice. Jen rozteklý vosk přerušil pravidelnou cestu zčernalé krve.

Klekl jsem si a podíval se zblízka. Cesty nevznikly samy od sebe. Někdo je nejprve v prachu vyznačil, jako když děti staví jezírka z písku, a potom čekal, až si krev sama najde cestu a nakreslí obrazec.

„Kde je zbytek?“

„Vzadu,“ odpověděl felčar. „Ale je to tam ještě horší, pane.“

Pane… Musel být hodně zdaleka. Nebo to byla jeho první hlídka po návratu z hor? Důstojníkům se říká pane. V každé armádě.

Poslední zbytky rebelů se prý ukryly v Šedých horách. Jejich samozvaný císař jim zmizel v Alerii. Prý dostal azyl u královského dvora. Aspoň to tvrdila císařská tajná služba. Neměl jsem důvod jí nevěřit.

Podle zpráv, které denně přinášeli zaprášení a vyčerpaní běžci, likvidovala císařská Zlatá jedno hnízdo odporu po druhém. Vypalovali horské vesnice, které rebelové narychlo obsadili. Jejich původní obyvatelé zmizeli. Zemřeli hlady v šestém roce války nebo je vybila ustupující vojska. Deset let opuštěné vesnice získaly nové obyvatele. Nakrátko.

Šest tisíc mužů, zocelených válkou, zásobovaní nově vytvořenou sítí silnic, kterou narychlo vystavěli zajatci, proti hrstce hladových, opuštěných ubožáků, kteří přišli o všechno. O slávu. O jistotu. O důvod, proč válčit. Už bojovali jen o holý život.

Ale přežili bitvu u Brodů. Přežili největší masakr v dějinách Erinie. Šest legií, třicet tisíc můžu a dalších padesát tisíc v podpůrných oddílech, proti téměř dvojnásobné přesile rebelů podpořených alerijskou jízdou a pěchotou. A stačilo jedno hloupé rozhodnutí a bylo po bitvě. Taktika nebyla nikdy samozvancovou silnou stránkou.

Jenže tihle rebelové přežili masakr. A mohli se stát symbolem odporu. Trůn nového císaře ještě nestál tak pevně, aby si mohl dovolit nové symboly.

„Není vám něco, pane?“ ozval se nejmladší z nich.

Otočil jsem se na něj. Jak dlouho jsem tady stál? Jak dlouho mu trvalo, než mě oslovil? Nebo patřili k těm šťastlivcům, pro které byl jejich velitel otcem? Ke kterému chodili se vším, co je trápilo? Zima, hlad, vši, ženské…

„Sst…,” zarazil ho felčar. „Na klerika se nemluví.“

Takže nebyl zdaleka. Dokonce i o klericích věděl. Možná ho dnes ráno vyškolil seržant, když je vysílal na hlídku. „Kdybyste si s něčím nevěděli rady, pošlete pro mě. Hned tam budu. A když nebudu moct, někoho pošlu. A nezapomeňte. Nejste v horách. Nejste na frontě. Lidi kolem vás už o válce nic neví. Válka se hlavnímu městu vyhnula. Zažili jen hlad. Neví, co je hnít v zákopech. Za deset let zapomněli, jaký to je žrát plesnivý chleba. Takže si dávejte bacha.“ slyšel jsem ho mluvit ve felčarově vzpomínce. Usmál jsem se. Nezmýlil jsem se. V ničem.

Zavřel jsem oči, abych se vrátil do reality. Useknutá ženská hlava už mi nepřišla tak přitažlivá.

Světlo ze zadní místnosti probleskovalo dírami v kůži, která zakrývala vchod. Paprsky vrhaly po stěnách stíny. Ve dveřích jsem se zastavil.

Stačil jediný pohled a pochopil jsem. Na tenhle případ hodně dlouho nezapomenu.

Místnost osvětlovaly čtyři pochodně připevněné ve stojanech na stěnách. Mezi nimi nakreslil vrah krví stejné obrazce jako v první místnosti.  Tři dotýkající se spirály. Tentokrát je nezakončovaly svíce, ale nějaký podivný symbol. To ovšem nebylo to nejhorší.

Uprostřed místnosti leželo zkrvavené dětské tělo. Na první pohled jsem pochopil, co se stalo s jeho matkou.

Podle šatů to byl chlapec. Rukama na prsou svíral jako drahou hračku lidské srdce. A kolem něj opět stejné dotýkajicí se spirály. Z krve, vnitřností, rukou a nohou. A v každém konci vyhořelá voskovice.

Zbytky ženského těla, které vrah nespotřeboval, ležely v pravém koutě místnosti.

Tohle teda bude výlet. Rozkročil jsem se a rukama nakreslil znamení kea. Nadechl jsem se, zaostřil pohled na plameny pochodně a ponořil se do stínů.

Světlo potemnělo. Stíny se prodloužily a tma zhoustla. Čas se na okamžik zastavil. Ochladilo se. Tuhle část pátrání jsem nenáviděl.

Tma kolem mě se zavlnila. Vydal jsem se na cestu časem.

Reálný svět se prolíná se světem stínů. Věci zde existují jako temné obrazy. Lidské emoce zde nechávají stopy. A v místech, kde zůstávají stopy krve, se v šeru vytváří temný vír.

Bohové… Tohle teda byla něco. Ze všech stran se do mě opřely poryvy větru. Jak dlouho tady těla ležela? Za pár hodin se přece takový vír nemůže sebrat.

Rychle jsem před sebou nakreslil obrazec kaida. Snad to štít trochu zastaví.

Vosku na svících pomalu přibývalo. Vír v místnosti zeslaboval. Už budu blízko.

Celou místnost najednou zalila tma. V šeru jsem se s něčím podobným ještě nesetkal. Tohle nebylo normální. Něco se dělo. Tma kolem mě se vlnila. Tu a tam jsem z dálky zaslechl výkřik. To není možné. Jak to, že nic nevidím?

Výkřiky utichly.

V místnosti se trochu oteplilo. Tma zřídla. Od dveří probleskl paprsek a osvětlil postavu v plášti. Něco nesla v náručí. Podle víru nad jeho rukama jsem pochopil. Dítě. Ještě se hýbalo.

Otřásl jsem se. Ten chlapec viděl, jak jeho matka umírá. V ústech se mi rozlila štiplavá pachuť. Potlačil jsem zvracení a zvedl ruku, abych nakreslil aigu, klerikovo oko. Postarám se o to, aby se podobné zvěrstvo nikdy neopakovalo.

Kolem postavy se v šeru rozlila zář. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Do těla se mi zabodly tisíce rozžhavených jehel. Bolestí jsem se zkroutil. A přes slzy v očích jsem uviděl jeho tvář. To není možné. Bledý obličej bez úst, ohnivé uhlíky místo očí. To nemůže být pravda…

„Pane, jste v pořádku?“ někdo mnou třásl.

„Rychle, vodu,“ uslyšel jsem další hlas. Celé tělo mě bolelo. Ruce jsem měl ztuhlé.

Cítil jsem, jak mě někdo táhne po zemi, pak mě zvedá a opírá o stěnu. Kameny příjemně chladily.

„Pane, napijte se.“

Někdo mi přitiskl k ústům láhev. Ucítil jsem štiplavý pach laciné pálenky. Zhluboka jsem se napil a po těle se mi rozlilo teplo. To byla síla. Něco tak hnusného jsem nepil, ani nepamatuju. Ale pomohlo to, bolest ustoupila. Otevřel jsem oči.

Nade mnou se skláněl felčar a za ním stáli vyděšení vojáci.

„Co… co se stalo?“ I mluvit bolelo.

„Najednou tady byla tma…“

„…pak jste najednou začal jako zářit…“

„…a pak jste omdlel, pane,“ dokončil třetí voják.

Podíval jsem se z jednoho na druhého. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co říkají. Tma ze šera prostoupila do našeho světa? Začal jsem zářit? To není možné.

Mám za sebou deset let v klášteře. Mám za sebou desítky vyšetřených případů. Učili mě, že se vždycky stačí vrátit se šerem do okamžiku, kdy byl spáchán zločin. Stačí se podívat, jak se to stalo. A pořádně si prohlédnout vraha. Tohle vždycky fungovalo.

V šeru jsem strávil stovky hodin. Vyřešil jsem desítky vražd. Mám nejvyšší svěcení. Nikdy, ještě nikdy se mi nestalo, že bych v šeru omdlel. A nikdy jsem neslyšel, že by šero prostoupilo do našeho světa. Nikdy.

Co jsem vlastně v šeru viděl?

Najednou mi to došlo. Vůbec nešlo o to, co se se mnou v šeru stalo. Nešlo o to, co jsem viděl. Šlo o to, koho jsem viděl.

Ale on byl přece mrtvý.

Byla to legenda. Postava ze starých, zaprášených svitků, ke kterým se dostanou jen učenci s nejvyšším svěcením.

Postava z mýtů, na které většina lidí dávno zapomněla. Z dob, kdy světu vládli mystikové. Z dob, kdy ještě žila čistá magie. Z časů před roztržením světa. Z dob před válkou bohů. Nic než legenda. A kromě toho víc jak tisíc let mrtvá.

Tohle teda bude případ.

(…) Pokračování možná příště.